Jan Smolík
............ Celkově vítězí ve třech etapách - do Berlína, do Erfurtu a v časovce jednotlivců do Oberhofu, která měří předlouhých 45 kilometrů a s výjimkou úvodních pěti je nekonečným stoupáním. V závěrečné části závodu už na našem území s rodákem z Lipníku nad Bečvou doslova dýchá celé Československo, o čemž svědčí citovaný transparent, vyjímající se v kopcích kolem Litoměřic: „Smolíčku, pacholíčku, dojed' nám ve žlutém tričku!" ......... toť to úryvek z knihy Hvězdy českého sportu (J.Kirchner,J.Slepička). Ovšem nejen tento velký úspěch na Závodě míru je zapsán nesmazatelně vedle jména Smolík. Je to i vítězství ve Velké ceně L Humanité, Velké ceně osvobození Říma, Tour de Bohemia, MČR jednotlivců, 4x titul MČR na 100 km družstev, účast na dvou Olympiádách (Tokio 1964, Mexiko 1968) a více jak 100 vítězných závodů. Později v roli trenéra TSM Brno má výraznou zásluhu na titulech mistrů světa Svatopluka Buchty ve stíhacím závodě a Vítězslava Vobořila na tandemech.
Kde jste se narodil a jaké bylo Vaše dětství?
Narodil jsem se v Lipníku nad Bečvou, to je kousek mezi Olomoucí a Hranicema. Dětství jsem měl celkem normální. Akorát jsme se pořád stěhovali, protože otec byl vojenskej pilot. Takže z Lipníku jsme se stěhovali do Olomouce, pak do Hradce Králové....
Jaký máte vzdělání, školu?
Vzdělání mám průmyslovou školu stavební, ale po vystudování jsem šel hned na vojnu do Dukly. No a potom takovýto vyšší, tak to mám na Univerzitě Karlově v Praze trenérskou školu.
Co děláte v současné době?
V současné době jsem „šťastný“ důchodce.
Co nynější rodina? Děti, žena?
Moje vlastní děti už jsou odrostlý. S nynější ženou jsem vyženil další děti, který už jsou taky dospělí. Takže v podstatě mámě děcka, který se starají sami o sebe, mají vlastní rodiny.
Jaký máte mimo sportovní koníčky?
Jestli se dá říct koníček, že rád čtu a luštím křížovky? Velkýho koníčka mám na chalupě. Člověk tam přijede a od rána do večera něco musí dělat. Ferda Mravenec - práce všeho druhu.
Máte nějaké přání do budoucna, nebo nesplněné přání?
Těžko říct. Nemám.
A splněná přání, mimo těch sportovních? Přání z dětství, dospívání....?
V životě jsem žádný takový přání neměl. Spíš ve sportu se mi splnilo.
Otázku co se nesplnilo asi nemá cenu v této části pokládat, vzhledem k tomu, že Vaše přání byla sportovní.
Ne to ne. Že bych chtěl postavit nějakej mrakodrap jako stavař, tak takový ambice jsem neměl.
Jaký jsou Vaše priority v životě?
Být zdravej, mít peníze a mít kolem sebe kamaráda, který ho nepodrazí. A když potřebuje, tak pomůžou. Samozřejmě, když někdo bude potřebovat pomoc, tak taky já rád pomůžu.
Poslední otázka: Jaký máte názor na dnešní společnost?
V současné době je společnost, nebo aspoň mě to tak připadá, kde silnější žere slabšího. A to co se říkalo kdysi dávno, že za komunistů mají lidi k sobě daleko, tak dnes je to stonásobně horší. V podstatě se každej stará jenom sám o sebe a to, co je kolem, nevidí.
Nyní k sportovním dotazům.
Jaký sport jste dělal mimo cyklistiku? V dětství, nebo při cyklistice?
Začal jsem s plaváním, to už bylo v Hradci Králové, kam jsme se přestěhovali z Olomouce. V zimě jsem začal běhat na lyžích, a to mě docela šlo. A v létě jsem potom přešel na kolo a u toho jsem zůstal.
Jaký sporty děláte dneska, v důchodě?
Samozřejmě jezdím na kole, ale ne žádný závody. Takový rekreační ježdění (úsměv autora i p.Smolíka - vedle leží fotka z jednoho nedávného cílového spurtu legend naší cyklistiky, pozn.autora).
V jakých týmech jste během své kariéry závodil?
Já jsem jich moc neměl, dva mančafty. Začínal jsem v Slovanu Hradec Králové. Tam jsem byl od roku 1956 do 1961. V jednašedesátým jsem odešel do Brna na vojnu a zůstal jsem v Dukle až do konce svý kariéry. Takže dva týmy.
Úspěch, kterýho si nejvíce ceníte?
Tak samozřejmě Závod míru 1964 (celkové vítězství, pozn.autora) no a potom v roce 1971 jsem vyhrál Tour de Bohemia. V tý době to byl velkej etapák, kterej už se samozřejmě nejezdí, stejně jako Závod míru.
Máte ještě nějaký sportovní cíl? Nemyslím dosáhnout nějakého úspěchu. Spíš něčeho, co jste si stanovil? Třeba ujet nějakou dlouhou trasu atd.?
Ne, tak to určitě ne. Takový ambice nemám. Zkrátka, já když jsem závodil, tak jsem závodil. Teď už nezávodím, už mě nic netrápí.
Co jste při sportu, během výkonu, měl nejmíň rád? Co Vám dalo nejvíc zabrat?
Já co jsem měl nejmíň rád a tu disciplínu jsem jezdil nejvíc, bylo 100 km družstev (již se oficiálně nejezdí, pozn.autora). To je rasovina první třídy. Stačí když jsou čtyři, jednomu to nejde.... je to hrozný. Zažil jsem to několikrát.
Jaký byly Vaše přednosti?
Pokud jsem měl formu, tak jsem zajel všechno. Zajel jsem časovku, uměl jsem jezdit do kopce a měl jsem špurta. Takže v podstatě jakoby bez slabin. No a když jsem tu formu neměl, tak to už bylo horší.
Jaká byla sportovní strava v době výkonu, regenerace?
Normální. To co je, co se děje dneska, to za nás nebylo. Samozřejmě před etapou jsme neměli knedlo, vepřo, zelo, ale byla třeba rýže a vařený kuře. Takový extrémy jak jsou teď, to neexistovalo. V podstatě snídaně byla normální, večeře taky. Akorát oběd před závodem, nebo etapou, bylo takový dietní jídlo, aby netlačilo v žaludku. No a během etapy jsme jedli palačinky s marmeládou, chleba se šunkou nakrájenej na kostky, banány, pomeranče. Nebo rozmixovaný ovesný vločky s kompotem. To bylo nejlepší jídlo, když bylo velký vedro. Dalo se to pít.
Otázka na hodně populární téma, a tím je doping. Váš názor na užívání rádoby zakázaných prostředků, co se dnes užívají?
Tak doping byl, je a bude. A nikdy nezmizí. Já jsem kdysi dávno byl v televizi na nějaký debatě o dopingu se Skoblou (atlet-koulař, bronz OH Melbourn 1956, pozn. autora). Skobla byl proti dopingu, rozohňoval se, jak je to hrozný a nakonec kvůli dopingu zemřel. Jak jsem říkal, doping je a bude. Spíš by se doktoři měli zaměřit na to, aby protilátka dopingu vrátila organizmus zpátky. Protože to se zkrátka nevymítí. Zvlášť teď ty výkony, co se jezdí na Tour, na Giru, to nemůže jet normální člověk na špagety se sýrem. To neexistuje.
Poslední otázečka. Váš názor na dnešní sport ve vztahu ke společnosti, mládeži, penězům?
Co se týče mládeže, to je průser. Protože rodiče co mají peníze. mají děti, který nechtějí sportovat. A paradox je, že lidi, který nemají peníze a ti kluci by rádi sportovali, tak nemůžou. Protože když v začátcích nesponzoruje rodič děcko, tak má smůlu. Zkrátka sportovat nemůže a to není jenom cyklistika, to je 90% sportů. Ke všemu jsou potřeba nějaký pomůcky, platí se trenér, musí se platit hala. Zkrátka je to finančně náročný a může si to dovolit jen málo kdo. A potom, když už se ti kluci prokoušou, že už si můžou vydělávat, tak už jsou na tom daleko líp než jsme byli my. Pokud teda má morálku a chce závodit, tak si může vydělat pěkný peníze, což za nás nebylo. My jsme měli zase lepší podmínky, když jsme začínali.
Díky za rozhovor