BIKECHALLENGE 2007, 22.-28.7.2007

Kopcovitá etapa, parádní dlouhý výjezd pod Kraličák (po polsky Masyw Sniežnika). Nebyl ovšem jediný, ještě si pro nás Hornych a spol. (nebo Golonka a spol.?) nachystal jeden šotolinový. První byl lepší, začal pěkně prudkou asfaltovou pasáží, kde se nám dařilo předjíždět a ještě konverzovat s chataři. Pinďa se parádně rozjel, tak mně aspoň mohl na posledních deseti „dotáhnou“ do cíle. Pavkovi a Kamilovi jsme byly na dostřel, ale přispěla k tomu jejich neskutečná oprava čtyř defektů! Hakr se přiblížil desítce a blanečáci jsou v těsným závěsu. Polsko nás přivítalo nedostatkem jídla, které bylo nakonec dodáno s 1/2hod. prodlevou. Taky 1km vzdálenýma sprchama od školy a plnou kolárnou. Prostě "pšónci". Po dojetí do cíle jsme hledali náš doprovod, taky značení do kempu nestálo za moc. Nakonec se mi povedlo najít Jary i Markétu u místní pěkné školy. Ovšem už jsem se nevrátil pro zbytek bloudící bandy, což mi dali pěkně sežrat. Jenže bivak byl na kopečku a mně už se do něj nechtělo. Trošku sobecký. Jediný den, kdy jsme se museli v podvečer tepleji oblíct. Golonka na omluvu pozval lidi co čekali na jídlo do hospy na druhou večeři (anglicky - supr). Já nešel, mám zásob dost. Samozřejmě kluci došli a mlaskali ještě ve spánku. Málem bych zapomněl! Jara začal masírovat. Cena 100,-Kč za nohy a záda. Kvalita velmi dobrá. A taky poprvé s Markétou zabírají celou jednu třídu jen pro nás. Což velmi vítáme. All exclusiv byl nápis na dveřích „naší“ třídy – Reserve Acer Bike Team. Než to ostatní účastníci prokouknou, uplyne ještě nějaká doba.

Ráno děsná kosa a během snídaně se spustil lijavec. Nic moc. Taky nic moc muzika, co nám tady rvou do hlavy. Už jsem to nevydržel a zlehka vložil do autopřehrávače kazetu Sepulturi. Většina byla evidentně spokojená, tak se pouštění tohoto stylu (ještě Pantera, Megadeth, Manowar, Helloween) stalo předstartovní tradicí. Při rozjetí pořád hrozná zima, ale na startu jak když utne. Museli jsme shazovat věci a předat doprovodu. Že by změnu počasí přineslo hovno přilepený na Pinďův zadní plášť? Rychlá XC trať nahoru dolů, ne moc náročná, spíš pro takový silniční pošuky jako je Marcel. Taky jim (Hakru XCR) sedla, jsou v desítce. Pravda bylo tam jedno kolmý stoupání, na úpatí Rychlebských hor z polské strany. Dalo se ovšem, jak jsem poznamenal, vyjet německým strojovým tempem. U nás první pád (Pinďa koštnul blato při sjezdu – chleba namazanej hovnem, chleba namazanej ……), a taky defekt (parťák bodl při sjezdu, souhra při výměně byla super /až na prázdný bombičky/). Opět nechyběla chuťovka v podobě technickýho sjezdu, a to na závěr. Za dvojkou poláku se sjezdík změnil v ukrutnej adrenalin, ale dole jsme je dali. Někteří bohužel neměli to štěstí dát ho celý. Všiml jsem si dvou dvojic dobíhajících cyklokrosovým způsobem. Zas mi cca 15km před cílem mírně došlo, takže hecíř Pinďa opět na místě. Kluci z druhého týmu Aceru prostě jedou! Ubytování v nejhorší škole tohoto závodu. Do sprch fronta, takže s Kamilem náhradní řešení v podobě umyvadla. Záchody jedna velká hrůza. Chuděry ženský.

Ráno před etapou jsem se necítil ve své kůži. Při rozcvičení moták, možná známka ztráty energie a vyčerpání. Startem se vše změnilo, docela pohoda. Byl jsem rád, že tělo jede jak má (a kolo taky). Nechtěli jsme s parťákem podcenit pozici na startu, tak jsme na něm stáli už 40 min. před. Možná to trochu pomohlo, ale do první brázdy jsme se zas nedostali. 4 etapa byla prý Hejdukova chuťovka. Po startu nás doprovodné vozidlo všechny spojilo. Kus se jelo po asfaltu a pro některý s bolestivými následky. Ještě než se vjelo do terénu došlo v pelotonu k dvěma smotkům. Nevím ale, jestli se někdo vážněji zranil. Nevypadalo to moc dobře. Na trati jen dvě stoupání, ale pořádný. První kratší, z mojí strany poměrně narvaný. Táhli jsme se od bufetu za nějakýma maďarama. Pak už byli pomalý, tak jsme odfuněli dál. Druhý stoupání na Sowu taky dobrý. Úzká, kořenitá, kamenitá, mezi klečí se vinoucí stezka, pomalá drncavá jízda. Pinďa upozorňoval, že vrchol je až se objeví rozhledna. Tu prý loni neviděl. Letos jo, poznal jsem to podle jeho hurónského řevu. Z Wielke Sowi následoval vymazlenej kamenitej sjezd, kde turisti nechápavě civěli na maníky řítící se mezi kameny a klečí vstříc nirváně. Ve vesničce Osowka následoval dlouho očekávaný průjezd štolou podzemní továrny z druhé svět. války. Venku něco kolem 25 st., uvnitř tipuji něco kolem 10 st. Taky pěkná tma, takže při přechodu ze slunka do podzemí člověk neviděl zhola nic. Kdosi v štole potkal i turistickou výpravu a prý se tam procházeli lidi, údajně i fotografové. Já neviděl nic, jen zářivé světlo na konci tunelu. Kóma? Výška stropu tunelu byla pro vyšší jezdce trochu utrpení. Modlil jsem se abych si nedal bradou o klandry. Posledních 5km jsem psychicky nezvládl (asi za to mohli pořadatelem neustále měněné délky etap). Pinďa opět lehký pád, ale do cíle mne dotáhl. Chudák musel poslouchat v závěru všechny vulgarismy co jsem se naučil. Připadám si tak trochu jako lokomotiva. Větší část trati na doraz, závěr dochází uhlí. Kluci říkali, že Gluszyca byla loni nejhorší cílový místo závodu. Mně nepřipadlo. Akorát že na jídlo jsme šly 2km. Aspoň jsme si prohlídli obec (nic zajímavého). Dnes Jara masíroval šest lidí! Úcty hodný výkon. S Pinděm jsme naučili jednu pořadatelku – výčepní čepovat pořádně český pivo. Úcty hodný výkon.

Věděli jsme, že dnešní etapa je etapou pravdy. Dle profilu a proklamací organizátorů nejtěžší za všech. Já na startu nad očekávání v pohodě (že by konečně vydatný spánek?), za to parťák není ve své kůži. Etapa je opravdu těžká, pěkně nahoru dolů, hodně tlačení (nošení bylo pohodlnější a rychlejší), a to i z kopce. Kořeny, kameny, borůvčí, jehličí, bláto, písek, skály, prostě paráda. Dle mýho mínění rozhodující etapa pro umístění všech týmů v poli. Copan+Marcel rozhodli etapovou bednou o celkovým umístění v desítce. Honza+Zdenál uchovali naději na desítku. Pavel+Kamil parádně skočili do první 40. No a my si pohřbili definitivně naději aspoň na druhou brázdu, tzn. do 60 fleku. Parťákův nedobrý stav se projevuje na první občerstvovačce, kam dojíždí prošitej (po etapě se dušuje, že ne – ale nevypadal hezky). Vychlastal snad litr vody za minutu a stlačil pět kilo melounů. Mimochodem melouny a banány byly naše nejoblíbenější strava na bufetech. Na 30km má nehezký pád v rozježděné polní cestě. Naštěstí to odneslo jen odřené naražené rameno a na obličeji tetování. V prvním momentě vypadal na otřes mozku. Následoval přetržený řetěz (já mu říkal, že má moc silný nohy) v jednom z prudkých stoupání a moje 10min. montáž roztřepanýma rukama. K závěru si spravujeme chuť aspoň nádherným pohledem na Adršpašsko – teplické skály. Jenže aby nebylo všem peripetiím konec, asi 1km před cílem Pinďa namotal řetěz a urval patku. Naštěstí do cíle to bylo jen z kopce. Problémy se nevyhnuli ani Zdeňkovi, který 3x spadl a zle si narazil nohu (padal pořád na tu stejnou). Ovšem pro mne, jako fotografa zázemí, byli Zdenek i Pinďa krásnými objekty. V areálu hřiště a parku Teplic nad Metují, je krásné bivakování. A taky přívětivé kuchařky u výdeje jídla. Dávám 2x bramborový kuřecí guláš a 2x bramborový sojový guláš a taky konečně pořádný pivko – 12st. Zlatého bažanta. Organizátoři do nás po celý závod lijí sice zadarmo, kvalitou ovšem nic moc, českého Opata. A kluci z Hakru dnes ještě přidávají žejdlík od Gambáče navrch. To prý za tu bednu. Přenocujeme jako každý večer ve škole, ale už druhou noc máme spolunocležníky. Lidi nás prokoukli s rezervačkou. Někteří naši kluci se zvlášť napěchovanýma žaludkama nezvaným návštěvníkům proto pěkně „podkuřují“. K tomu jim ještě pobyt s námi spříjemňují svým chrápáním Pinďa a  jeho druhý hlas Jara. Ten měl dnes k naší smůle „nařízené“ volno, to využil spolu s Markétou k prohlídce okolí Teplic. Takže masáž se nekonala.

Na startu poslední etapy vydává můj parťák (úplně jsem zapomněl, že i současně oficiální kapitán našeho dua) prohlášení, které nesplní. Prý jedeme jen na dojetí. To znamenalo, že nechce ponechat nic náhodě a raději v klidu dojet. Asi určitou výstrahou pro toto prohlášení byl v civilu stojící lotyšský závodník s nehezky nateklým obličejem a obočím, jehož barvu nedokážu popsat. Včera měl na prvním sjezdu pád a pohled na stříkající krev z ran na obličeji byl jen pro otrlé. Nechtěli jsme tak rozhodně dopadnout. Některé úseky posledního dějství BCH k tomu přímo vybízely. Byla to jezdivá, rychlá etapa, vyjma opakování včerejšího tlačení borůvčím v pohraničí, kde někteří technicky míň zdatní bikeři šli po svých i v jezditelných úsecích. Byl tam i jeden exkluzivní sjezdík, kde do mě slovně rýpal nějakej pražák (podle přízvuku). Prý mám jezdit špicu, když si to chcu sjet celý. A prý mně chce vidět do kopce. Škoda, že nás s Pinděm neviděl při výjezdu kopečků v posledních cca 40km. V jednom prudkým stoupání jsme ho možná předjížděli, takže jsem si dovolil jednu pichlavou poznámečku. Jak už bylo řečený na začátku, Pinďa nedodržel ofic prohlášení a asi 30km před cílem vstal z mrtvých. V jednu chvíli jsem musel svýho kapitána brzdit. Pět kilometrů před cílem, kdy snad jen přírodní katastrofa nás mohla zastavit, na mně parťák začal řvát „holátko“. Taky jsem totiž vydal prohlášení, a to před první etapou Bikechallenge. A to, že jestli dojedu až do konce tohoto etapáku, oholím si nohy. Takže těch posledních pět km jsem byl "holátko" a taky pěkně na měko.V cíli jsme o sobě dali pěkně znát. Někteří závodníci, co už registrovali naše acerácký dresy, nám to při večeři a pivu připomínali. Dělalo nám moc dobře, že oba týmy Acer během tohoto týdne stouply v podvědomí ostatních účastníků (dokonce organizátorů) tak, že se k nám hlásili a hlásí do dnes. Asi největší zklamání závěru etapáku zažili blanečáci (hlavně Honza celou věc těžce nesl). Zdena opět spadl (2x) a je možný, že tím ztratili o 50s! desítku (a pódium). I tak je 11.místo super. Všichni už toho měli fyzicky i psychicky dost. Hlavně že jsme tu krásnou šílenost měli za sebou.

Vyhlášení bylo velkolepý, hostesky pěkný, což mohli z blízka omrknout Marcel s Copem. Horší už byla hudba a zvlášť večer hrající živá. Organizátoři na pódium pozvali band, hrající všechno možný jen ne bigbít. Asi proto, že jsme byli v lázeňským městě. Každopádně závěrečná žranice (jinak to nejde nazvat) byla brutální. Samá nezdravá záležitost. Všechny možný pochutiny, steaky, klobásy, ryby, uzený kolena, uzený žebra, salámy, hranolky, pečený brambory, dokonce i zelenina, kuřecí, samozřejmě pitivo. I já jsem uletěl a dal si polskou grilovanou klobásku. Taky byla možnost jít si zablbnout do bazénu, kde byly pro nás i sprchy s fantasticky teplou vodou. Bohužel nikdo neměl dostatečně čistý kraťáky, nebo se neodvážil jít na Adama. Musela stačit sprcha, ale byla luxusní. Poslední večer BCH jsme si tedy udělali po svým, ale to by bylo na další reportáž (těch tisíce piv).

5. Hakr XCR (kat. 5) 11. Triangle team (11) 34. Acer Dres (31) 69. Acer Bike Team (55)

Open první tři týmy:                                                                                                                                                                                    

DHL Author (POL, Kaiser, Cichosz, č.201)                                                                                                                                                    DHL Author (POL, Wiendlocha, Halekal, č.202)                                                                                                                                            KHS Cyklomax (CZE, Sulzbacher Petr, Žilák, č.31)

Bližší o umístění na www.bikechallenge.cz