Rudolf Labus
- bývalý vynikající silniční cyklista, kapitán národního týmu na Závod míru, vítěz velmi prestižního závodu Velké ceny osvobození Říma 1970 (1971 druhý), vítěz náročného etapového závodu Settimana Ciclistica Bergamasca 1971, mistr republiky 1970 (2x druhý 1969 a 1975), vítěz etap Okolo Slovenska (celkově 2x druhý 1973 a 1975, jednou třetí 1970), celkově osmý na Závodě míru 1971, desátý na Mistrovství světa v Brně 1969 atd.
Kde jsi se narodil a jaké bylo tvoje dětství?
Narodil jsem se v Levoči, dětství bylo těžký, bylo nás hodně dětí (12, pozn.autora), neměli jsme peníze a já se dal na cyklistiku.
Jaké je tvoje vzdělání?
Mám devítiletou základní školu, vyučen jsem jako stavební zámečník a potom jsem si dodělal střední ekonomickou školu.
Jaké je tvoje současné zaměstnání?
V současnosti mám obchod, jehož jsem majitelem.
Co tvoje rodina, žena, děti?
Roky utekly, takže mám dva kluky, kteří se taky věnovali cyklistice. Zůstali jsme s manželkou sami, protože jeden se oženil, má dvouletý dítě a druhý je ještě sice svobodnej, ale bydlí sám. Takže já s manželkou jsme doma jako důchodci (skoro).
Zajímalo by mě, jestli mimo sport máš ještě nějaký jiný koníčky, záliby?
To teda nevím. Sport je hlavní koníček. Jinak máme rodinný domek, takže různý opravy, rekonstrukce, prostě vše co jsem zanedbal během cyklistickýho života a v obchodě.
Jaký máš přání, sny? Myslím v osobním životě.
Aby jsme byly všichni zdraví, šťastní, celá rodina. Abych mohl ještě dál sportovat, jezdit na kole, lyžovat. Zkrátka aby všechno fungovalo jak má, a to i v obchodě.
Splnila se ti nějaká přání z minulosti?
Z mládí to byl určitě sen dělat cyklistiku, který se splnil. A taky jsem chtěl do nejlepšího oddílu, jako byla například Dukla Brno, jet Závod míru, Mistrovství světa. Prakticky všude jsem se dostal.
A co se ti naopak nesplnilo, co by jsi z minulosti změnil, udělal jinak?
Jediný co mě napadá je, že jsem se nestal mistrem světa v cyklistice. Jinak jsem byl spokojen, že můžu dělat v tehdejším režimu to, co mě baví.
Jaký jsou tvoje životní priority?
Poctivost a skromnost. Bohužel někteří lidi v mém okolí občas využívají toho, že neumím říct ne.
Jaký je tvůj názor na dnešní společnost, dnešní dobu?
Dnešní doba, nevím jak bych to řekl, jestli mě štve?. Dívám se na to tak, že tato doba je hrozně hektická, rychlá. Zkrátka, když člověk vleze na silnic, tak musí být ostražitej aby ho hned někdo nesrazil. Kmitá hlavou doprava doleva neuvěřitelným způsobem. Všechno je strašně rychlý. Nebo třeba děcka sedí u počítačů, jejich rodiče taky a ještě k tomu pracují u firem, kde jsou značně vytížení. Myslím si, že v takových čtyřiceti letech budou značně opotřebovaní.
První část je za náma. Teď ta sportovní.
Jaké sporty jsi dělal před cyklistikou, nebo mimo ni?
Já jsem prakticky začínal s bruslením a hokejem. Byl to pro mě prvořadej sport. Potom jsem dost často hokejem trénoval cyklistiku, protože se zapojují dost podobný svaly. Na základní škole jsem se dostal na nějaký pionýrský závody, který jsem hned vyhrál, protože jsem měl natrénovaný z tohoto zimního sportu.
Jaké děláš sporty dnes?
Držím se pořád cyklistiky, turistickým způsobem. Jak horskou, tak silniční. V zimě běžky a sjezdovky. Fotbalu a míčovým hrám už se nevěnuju, protože v tělocvičně jsem si jednou zlomil v noze kostečku, tak jsem raději přestal.
Jakými týmy jsi během závodní kariéry prošel?
Dostal jsem se jako „slepej k houslím“ do Jednoty Kežmarok, kde jsem začínal jako dorostenec. Bylo to docela pozdě. Měl jsem ale dobrý výsledky, tak mě přebral pan Haťapka do Interu Bratislava. A pak jsem si vymodlil Duklu Brno, kde jsem se dostal mezi elitu československé silniční cyklistiky. Zde jsem v osmdesátým roce ukončil kariéru.
Jakého úspěchu si ceníš nejvíc?
Jak už jsem říkal, chtěl jsem vyhrát Mistrovství světa, což se mi nepovedlo. Ale v Brně, při Mistrovství světa v silniční cyklistice, na velmi těžkým Masarykově okruhu, jsem dojel na desátým místě. Toho si tak nějak cením nejvíc. Pak určitě nějaký výsledky z Itálie: Velká cena Říma (Gran Premio della Liberazione Roma-pozn. autora), etapový závod Settimana Ciclistica Bergamasca, celkově osmý místo na Závodě míru.
Čeho by jsi chtěl ještě dosáhnout? Nemyslím samozřejmě ve vrcholové cyklistice. Myslím nějakého sportovního výkonu, nebo dosažení něčeho, co souvisí se sportováním.
Už asi ničeho. Těch svalů, co jsem vybudoval během profesionální kariéry už jen ubývá. V plánu už nemám určitě nic. My, jako bývalí profesionálové říkáme, že už jsme se natrápili dost. Tak určitě nemáme proč dělat další rekordy.
Co máš při sportování nejmíň rád? Co ti dává nejvíc zabrat?
Nejhorší při silniční cyklistice pro mě bylo, když foukal vítr. Jel se, jak se cyklistickým výrazem říká, například „terezín“, což jsem neměl vůbec rád. Jsem malej a tím pádem ti velcí se nechtěli za mnou schovávat. Tak mě zaháněli a pak jsem musel hodně bojovat, abych mohl zůstat v první skupině.
Jaké byly tvoje přednosti a na druhou stranu slabiny, o kterých jsi věděl?
To, že jsem byl malej byla na jednu stranu sice nevýhoda, ale na druhou stranu výhoda. Byl jsem lehkej, vážil jsem 58 kg a v kopcích jsem byl v republice prakticky nejlepší. Takže jsem se nakonec dostal do reprezentace a jezdil jsem těžký kopcovitý závody. Například Tour de L´Avenir. Určitě jsem neměl dobrý spurty.
Co jsi v té době jedl, nebo měli jste nějaké doplňky stravy? Jaká byla tvoje strava jakožto závodníka?
Jím všechno, nevyhýbám se ničemu. No a před tím, když jsme závodili tak byla taková doba, že jsme jedli co bylo. Pili jsme čaj s medem, na trať jsme si brali palačinky, banán, pomeranče, kostkovej cukr. Kdyby přišel hlad, tak čokoládu. Strava byla velice špatná. Když jsme jeli třeba na jednorázový závody (např. Plzeň), tak tam byl otevřenej jeden mléčnej bar, kde jsme si dali snídani. Nebo trenéři museli zajistit nějakou hospodu aby byla otevřená, třeba v 7 hodin, protože start byl v osm. Snídaně byly společný, takže nás bylo třeba dvě stě nebo sto. Hospodskej udělal párky, máslo, džem, nebo praženicu, máslo, džem. Když byl čas, tak udělal hemenex. S takovým jídlem jsme závodili. Během závodu byla ještě jedna taková specialita. Třeba na 150 km závodu jsme si mohli vzít jen pití co jsme si sami uvezli, to znamená dva bidony. S těma dvěma bidonama jsme museli vydržet a bylo jedno jaká je venku teplota. Takže to není jak dnes, kdy si závodník zvedne ruku a dostane vody kolik chce. Když nás někdo políval hadicí ze zahrady, tak jsem měli vyplazený jazyky, aby jsme dostali alespoň kapku vody.
Na předešlou otázku navazuje otázka na dnes populární téma a tím je doping. Zajímal by mě tvůj názor na užívání zakázaných prostředků.
Mám na to takovej náhled, že všichni lidi bez rozdílu chtějí a dopují. Nejenom sportovci. Ti nesmí kofein, alkohol, ostatní můžou a nad tím se nikdo nepozastavuje. Dokonce je dnes povolený užívání marihuany. Přitom lidi odsuzují toto u sportu. Samozřejmě by zakázaný doping sportovci neměli brat, protože jestli někdo bere a druhý ne, tak je zápas nevyrovnaný. A to nejdůležitější, škodí to zdraví. Proto se proti tomuto bojuje. Sportovec ze sebe vydává maximum a když dopuje, tak toto maximum překračuje. Postupem času to tělu vadí a může se stát, že třeba za dvacet let dostane nějakou vážnou nemoc jejíž příčinou byl doping. Bohužel on si to ale neuvědomuje.
Poslední otázka. Jaký máš názor na sport v dnešní době? Na společnost, mládež, peníze, prostě vše co souvisí s dnešním pojetím sportu.
V prvé řadě sport začíná u mládeže. Jak už jsem řekl, mládež se věnuje víc počítačům. Nemusela by se, kdyby měla možnost víc sportovat. Dřív se šel hrát fotbal někde na hřiště, za který se nemuselo platit. Teď ve městě se za všechno platí, děcka nemají absolutně žádnej prostor aby si mohli zahrát s balónem někde na silnici nebo hřišti. Na vesnici se to ještě dá. A když rodiče děti někam přihlásí, tak platí nekřesťanský peníze. Nejenom příspěvky, ale i vybavení. Děcka chtějí mít stejně dobrý věci, jako ti druzí. Další věc je ta, že za nás se dělali tréninkový střediska mládeže a vrcholový střediska mládeže, který byly zařízený k výchově mladých sportovců. Náš sport z těchto středisek žije ještě dnes. Třeba takovej Jágr je taky vychovanej ve vrcholovým středisku a hraje do dnes. Samozřejmě další a další. Tito mají daný zvyky zažitý a mohli by radit, dělat trenéry, ale není komu. Všechno je to prostě vyhnaný penězma. Za chvilku to bude tak, že kdo bude mít peníze, tak bude sportovat a kdo nemá..... Jinak sport je pěknej, je čím dal lepší, rychlejší. Bohužel na každýho se tlačí aby byl první, ale to nejde aby byl každej první. Takže kolikrát se stává, že jeden zraní druhýho. Je to kolikrát boj o život. Třeba v cyklistice je teď tolik pádů. Všichni prostě vyhrávat nemůžou, ale všichni chtějí. Pak dochází ke zraněním a neférovým jednáním.