Čtvrtá účast na „otvíráku“ sezóny měla jasně danej scénář, režii a výsledek (zní to jako nějaký vychloubání). Co nejmíň zastavovat na bufetě, co nejvíc narvaný kapsy jídlem, co nejrychleji se seznámit s novým Zaskarem během závodního nasazení, namotat 24 kol, nepropadat depresi. Dát si bacha na 14 hodinu, křeče, prochladnutí, vyčerpání, zvracení, defekty, zvířata, lidi, tuláky, slimáky .........
Zhruba 40 bikerů, bikerek, bikerčat se postavilo v šest ráno na startovní čáru a vyrazilo vstříc prvním letošním závodním dvanácti hodinám. Chladno, ospalo, veselo, světlo – toť můj pocit z úvodu. Světel nebylo třeba, za to upozornit na zahřívací kolo ano. Bohužel moje námitka se minula účinkem. Ze pár ranařů vyrazilo pěkně z ostra, asi kvůli rozehřátí svalů. Docvakl jsem si je před 2,5 km stoupáním z Lelekovic k „Lelkovadlu“, který mi letos teda vůbec nesedlo. Trať nedoznala žádných změn. Start / cíl v Podlesí, potom do Lelekovic, kopec k „Lelkovadlu“, houpavě nad Svinošice, blátivej sjezd a zpět. Vlastně člověk několikrát obmotá rozhlednu Babí lom, tzn. okruh lehce přes 9 km a 250 m převýšení. Za tým Acer jsme jeli tři (já, Jirka Stejskal a Pája Horák)a do úplnýho konce jsem bohužel dorazil jen já. 12 hodin je dlouhá doba, během které se může vyvrbit cokoliv. Nejenom dle mýho pocitu, ale i pořadatelů, se celej závod rozjel dost rychle a já měl např. po 4 hod. a 20 min. na kontě 10 kol! V hlavě mě kolem poledne přelítlo něco jako hodit na závod bob... Raději jsem si v duchu nakopal a jel dál. Jury Stejskala jsem potkal jen při průjezdech do dalších kol. Nakonec zabalil po 13 kolech kvůli technickým problémům s nevychytanýma bezdušákama (do příště vyladí stroj a pofrčí). Pája Horák si šlapal svoje, přesně jak naplánoval před startem. Přesto po 10 hodinách (16 kolech) problém s kolenem ukončil jeho putování po krásách tohoto závodu. Byl však s průběhem spokojenej (pomaličku, polehoučku, se asi možná začíná zúročovat Lanžhot). No a já furt kroužil, kroužil, dodržoval scénář, z kopce jezdil čím dál tím rychleji, do kopce pomaleji. Na bufet jsem zaskočil 3x, ve 14 hod. žádná krize, občas lehký stahy stehen. Z dopolední průběžné 4 pozice cedím níže, ale celkovku ve scénáři nemám. Na občerstvovačce zaslechnu Vlastika Veselovskýho zmiňovat metu 28 kol, Tomáš Bek (náš starý známý) mě pozdravuje v tom hnoju k Lelkovadlu, Juris přijde povzbuzovat, trošku mě v jednom úseku vyvede z rytmu, ale su rád, že přijel (letos nemá kecy, nebo já mám hlavu v pohodě), povzbuzuje i Jara s Markétou (díky). V 20 kole chytám hlaďáka, silou vůle se doplazím k jídlu. Snažím se moc nezdržovat, ale není to ono. Nějak se rozjedu, jde to pomalu (důvod proč se mi nechce zastavovat, nasednutí a rozjetí bolí o moc víc). Zbývají poslední 2 hodinky, počítám, nevychází mě rovnice, jezdím teď už časy kolem 31 min na kolo. Sakra!!! To snad zase nevyjde! Pravidlo těchto závodů zní jasně – do 18 hodiny musí být objetý celý kolo. Blížím se k cíli, když bude 17:27/28, tak jedu, mám v nohách 23 kol. Na mým budíku je 17:29, ale nastavuju vždycky o minutu dvě napřed. Přes stromy čumím na časomíru – 17:28! Podřadím a v klidu roztáčím devětadváce do vyšší rychlosti. Jen se nesplašit. Za Lelkovadlem docvakávám jednoho bikera (Radek Doušek?), kterej motá 20 kolo, a to jen pro to, že měl větší problém s nábojem kola. Dáme kolo do limitu? Tvrdí, že v poho. Taky že jo! Flákl jsem sebou do listí po projetí cílem a časomíra ukázala 29 min. mýho posledního kola. Byl jsem na sračku. 24 kol = 223,200 km = 6000 m převýšení = docela slušný. Vítěz Veselovský sice nedal 28, ale 251,100 km (27 kol) je šílenost. Motal pořád kolem 25 min na kolo. Druhá slovenská akvizice Meliš Juraj dal stejně jako Tomáš Bek 26 okruhů, ale s o 15 min lepším čase. Naše kámoška Evča Syslová letos neatakovala 21 kol (loni na jaře 20!) a dojela celkově třetí mezi babama (14 kol), druhá Saša Šuláková velmi pěkných 17 a první Vašalovská Petra krutých 18 kol a na ženskou obdivuhodných 167,400 km.
Možná se začínám těšit na Jihlavu, kde budu doprovázet Jurise při 24 hodinovce a sám si střihnu co? No co?...........
Bříza