Přesně po roce jsem se rozhodl (opět echo Marka Chuděje) absolvovat víkendový soustřeďko v Lanžhotě, který každoročně pořádá rodina Mlynářovic, vždy od čtvrtka do neděle, čtyři víkendy. Loni se najetých 724 km osvědčilo, tak proč ne. Hlavně jedete s klukama, co to umí na silnici poměrně dost slušně (nějací eliťáci, masters a naděje naší silniční cyklistiky ze severu Moravy). Rozhodil jsem pár desítek emailů, jestli do toho jde ještě někdo. Ozval se jen Pája, kterej jezdí rok, z toho dal dva malý silniční závody. Trošku jsem ho zasvětil do problematiky my (amatéři) versus profíci při najíždění objemů...... a vůbec. Musím se přiznat, že jsem se týden před soustřeďkem modlil, aby tam neudělal nějakou volovinu. Dopředu můžu říct - neudělal.
Tréninky jsem pojal stejně jako loni, tzn. dojíždět pokud možno po vlastní ose a zpět vlakem. Lanžhot od Rajhradu je 56 km, člověk trošku ušetří za ubytko a jídlo (i když ceny a porce jídla prý velmi slušný – 160 noc + 140 polopenze) a ještě namotá pěkně z čerstva po ránu nějakej ten kilák navíc.
1. den
Trénink měl začít v 13 hod. Do Lanžhota se dopoledne všichni sjížděli a v poledne měli oběd. S Pájou jsme vyrazili v 10 hod od pumpy ve Vojkovicích, v Podivíně zahnuli přes Lednici, Břeclav do Lanžhota. Už po cestě dává Mara zprávu o posunutí výjezdu na 13:30. Natahujeme do slovenských Kút a zpět. V 13:30 nohy cítili krásných cca 80 km. Seznamovačka s klukama, hlavně Pája, já většinu znal. Převládaly dresy týmu z ACK St. Ves n. Ondřejnicí. Opět byly rozlišený kategorie. My jeli v jedničce, která čítala devět lidí (eliťáci, moins de 23, masters, junioři.....a my dva). Mrskala se klasika Slovensko, Rakousko. Kúty jsme dnes dali 4x. Úplně nejvíc jsem se těšil na rakouský silnice a řidiče. Prostě jinej svět. Slováci se taky zlepšují. A Češi? Než jsme s Pájem dojeli do Lanžhota, třikrát nás protroubili a dvakrát atakovali. Rakousko = 0, SK = 0 (a to nás jelo devět). Závěr tradiční z loňska, stíhačka na vlak. Pája už toho měl dost, tak ho Vilda vzal na nádr autem. Ve vlaku regeneračka, protahovačka, škopíček. KM = já 221, Pája 206
2. den
Dnes jedeme vlakem, vyráži se už v devět, což bych nedával, páč je potřeba hodit malýho do MŠ. Začátek byl „dobrej“. Zvyk odjezdu vlaku v 7:35 směr Brno se málem vymstil (směr Břeclav 7:25), takže jsem nestačil cviknout jízdenku, naštěstí v Hrušovanech byl čas a tolerantní průvodčí. Pavlík byl v klidu, současně tlačil kolo a popíjel horkou čokoládu, potom vše nacpal do vagónu a jelo se. Nevypadal sice zrovna čerstvě, ale rozjetí z Břeclavi do Lanžhota ho probere. Přibyly další cyklistický naděje (myslím že bráši Hynkovi), na hranicích z říší přibíráme Zdeňka Mlynáře a mrskáme na fajne silnice. Mlyny nás protahuje různýma únikovkama, nahoru dolů, ale nádherný. Po dvanácté nabíráme jeho týmovýho kolegu (Focus tým, kolega jezdí masters prý 4 roky a dupe jak sviňa), něco ještě objedeme a v Mikulově dáváme oběd. Hledání vhodné restauračky se mění na vrchařskou etapu s prohlídkou historické části města. Pája je dost vykašenej, tak mu jídlo prospěje a nakonec i donutí přehodnotit rozhodnutí o odloučení se. Bez Mlynyho se vracíme do říše s ukrutnýma bolestma způsobenýma mlíkem ve ztuhlých svalech. V Reinthalu se odlučujeme a pádíme na vlak. Navzájem si pogratulujeme, mám radost, že to Pája nezabalil, ale...... KM = oba 198.
3. den
V 6:45 hod. sedám na svýho Treka, přitlačím bolavej zadek na Ariona a hurá směr Lanžhot. Pavel jede vlakem, sejdeme se až na místě. Dnes je v plánu opět dvoukilo s Mlynářem a přijedou i eliťáci a bikeři z Hlinska. Aspoň bude veselo (a bylo). V Břeclavi jsem o vteřiny později než Pavel, jehož zadek vidím mizet v zatáčce od nádru. Koupím zpáteční lístek, Pája má 5 min. k dobru. Jedu co noha nohu mine. Na naší oblíbené zkratce/tankodromu ho vidím v dálce. Změřím úsek, ztráta 3 min, nehoním se za ním. Přijíždím v Lanžhotě k obchodu a vidím aceráckou vestu na horizontu (30 sec?). Tady asi nebude vše OK. Přijedu k ubykacím a vidím Pavlíkův unavenej úsměv. Deme do toho prde! V jedničce je nás deset. Musím upozornit, že celou dobu s náma jezdí klučina, prý vycházející hvězdička, kterej chodí do devítky (omlouvám se, ale na jména su tupej). Všechno s náma pojel. Fakt dobrý! Za Břeclaví nabíráme Mlynyho a spol. a směr Rakousko. Balík o 19 lidech už má nějakou sílu Na špicu jdu s Marem tak jednou za 45 min., snad trošku orazím a najedu si osobní světovej vzdálenostní rekord. Co ale Pája? Když tahá špicu Mlynář, zapomínám na svůj osobák. Důvod vražednýho tréninkovýho pekla mě Mara vysvětluje. Kluci přijeli jen na víkend a chcou toho vidět co nejvíc. Karel z ACK dost nadává a poprvé slyším Mlynyho přezdívku – Pitbul (hodně trefný). Na slovenské straně se šušká něco o jídle. Hurá! Jedu skoro 5 hod, tak by něco bodlo. Jenže přichází sakra problém. Pájovi seká po jedné výživné stojce. Najedu si na špic s dotazem, kde budeme stavět. Mlyny (sakra, proto zase takový tempo) naznačí něco o břeclavským směru. Pavel už má minus 300 metrů, jedu za ním a domlouváme se na scuku v Břeclavi. Mara tvrdil, že si balík v pohodě sjedu. Ta pohodová časovka družstev bez družstva trvala 10 km, tep mě neklesl pod 160, při sjezdu do Gbel jsem propadal depce, protože tady museli jet tak sedm pětek, takže dohnat? Naštěstí dostala většina pelotonu chuť na traťovky a ještě vjížděli na hlavní silnici, tak jsem si je přece jenom společně s kyselinou mléčnou docvaknul. V Břeclavi se rozdělujeme. Hlinsko vleze do jedné restaurace a my hledáme druhou. Nakonec guru jesenické cyklistiky Mara navrhl jídlo v Lednici. Volám novinu Pavlovi, ten dnešek balí a v Břeclavi sedá na dostavník směr domov. Během oběda si uvědomuju, že jsem mu měl navrhnout první dva dny ježdění ve dvojce nebo trojce. I kluci se ptají, proč s něma nejezdil. I mizerná zkušenost, je zkušenost. U oběda mě Karel (boss ACK St.Ves a náš trasman) oficiálně oznamuje moji přezdívku nad kterou se prý ti hovni shodli – Démon. Důvod ať si každej zjistí. Ale je s něma prča, s těma chacharama. Hlavně když do mě opět v Rajchu ryjou, že jsem měkej dát tři kila. Po 230 km to točím směr nádraží Břeclav, trošku do kopečka, lehce v protivětru, hodně kur.. při myšlence na Karla, kterej mě nechal odbočit později, takže jsem si dal ještě 31 k tomu. Opravdová únava na mě ale padla až ve vlaku (samozřejmě, že padlo jedno lahvový), takže super! KM = já 261, Pája cca 130
4. den
Já blb si špatně posunul hodiny, takže žádný kolo směr Lanžhot, ale s Pájou vlakem. Naštěstí prosadím výsadek v Podivíně, cca 18 km od Lanžhota. Bohužel vlak má 3 min sekeru, tak se rozjetí mění v krátkou časovku na lehkej převod (chudák Pavel). Dorážíme tak tak aby jsme nemuseli dělat kliky (tento trest na nás od Mlynářové byl spíš sranda, ale já byl pro; ať děcka vidí, že se dodržování určité kázně týká všech). Dnes plán max. kilo,spojený s testem výkonnosti (my ne, nemáme licenci ani chuť). Aspoň mrkneme na český (moravský) naděje. Po všechny dny je nádherně, slunečno, dnešek nevyjímaje. Sluníme se a sledujeme zedřený kluky a holky po pevným kilometru. Prohlížím kdo na čem jezdí. Převládají Meridy, Forty, sem tam nějakej ital. Všechno spíš kupovaný jetý. Cyklistika není zrovna levná záliba (hlavně pro rodiče). Důležitý je ale nadšení a parta. Na nikom jsem neviděl (teda zrovna v tu dobu) nějakou nasranost, nebo nudu. Bolet to ale muselo. Mrskáme dál směr Rakousko, jede nás devět plus jedna ženština. znám ji od Olympie, patří k Vildovi, tady jde do dvojky s Pájou! Nakonec dobrá volba, aspoň Pavlík nemyslí na bolest. Jako naschvál do nás buší vítr, takže tempo nulový. Po otočce směr Slovensko se rychlostní průměr rapidně mění a jednu dobu svištíme přes pade po rovině. Stehna mě nadávají a hlava už přestává rozumě fungovat. Kluci máji v jednu poslední jídlo na soustřeďku, ještě je čas, tak natahujeme přes vesnici Kukla, kde je prý super cigánská hospa. Spíš kořalkovna. Teď už nevím kde, ale při tomto nadstavení trasy dochází k jedinýmu defektu za čtyři dny tréninků. Schytá ho ten nejtěžší z nás (kluk s nohama Pavla Buráně je z ACK a jede dnes poprvé). Rychlá oprava, před jednou v Lanžhotě, loučíme se, Mara ještě poradí kudy do Podivína přes Novou Ves, prý je tam fajne novej koberec. Fakt dobrý, furt do mírnýho kopce a v protivětru. Ale co, třešnička na dortu. V Podivíně zjišťujeme, mimo to, že máme zadky na hadry, že vlak jede až za hoďku, takže to tři plnotučný ze Plzně jistí. Při nich rozebíráme co a jak bylo. A myslím, že to bylo plnotučný. Tak snad zase za rok (a snad na dva víkendy). KM = oba 145
Na závěr reportu ještě jednou díky klukům co nás trpěli ty čtyři dny (příští rok možná 2x?) a hlavně parťákovy a možná novýmu acerákovi Pájovi.
Sesmolil Bříza